Black Bat Records

Před nedávnem jsme s kamarádem vzpomínali na to, čím jsme chtěli být, až vyrosteme. Moje odpověď? Zvukař. Nevěřícně na mě zíral a vzhledem k tomu, že jsem holka, tak nedokázal pochopit moje dětské nadšení pro profesi zvukaře. Slíbila jsem, že se zde podělím o celý svůj příběh.

Můj otec byl amatérský inženýr s vášní pro sestavování elektroniky od nuly, včetně působivých reproduktorů a zesilovačů. Nenadšen nabídkou na trhu a omezeným nedostatkem zdrojů v komunistickém Československu se rozhodl postavit mixážní pult. Tehdy jsem poprvé pronikla do světa zvukového inženýrství.

Hudba byla mou láskou od dětství a mimoškolní hodiny jsem trávila v klasické hudební škole. Otcova sbírka časopisů s názvem „Rádio“, plná know-how pro elektrické kutily, dále podporovala mé zájmy. Jako technický nadšenec jsem ráda sledovala, jak opravuje televizory a další vychytávky. Bohužel náš plán a moje nadšení, že mě naučí opravovat televize a pak spolu postavíme mixážní pult, narazilo na zátaras, když moje matka vehementně prohlásila: „Přes moji mrtvolu.“ Její obavy pramenily z otcova zvyku nevytahovat přístroje během oprav ze zásuvky, což vedlo k občasným elektrickým šokům. Mé vášnivé prosby nestačily na to, aby změnila názor, a projekt byl uzemněn jejím ultimátem: „Dokud ti nebude 18, tak na to zapomeň!“ Nikdy jsem jí to neodpustila, ale zřejmě mi to zachránilo život.

Později, asi ve 12 letech, jsem se ponořila do kvantové fyziky, kvantové mechaniky a hudebně do industriálu a EBM. S koncem komunistického režimu se tyto hudební žánry staly dostupnými a mě to přitahovalo k syntezátorům. Nešlo projít kolem obchodu s hudebními nástroji, aniž bych nešla dovnitř a alespoň chvíli si se synťáky nehrála. Moje první vážná synth láska byl Korg. Uplynuly roky a já jsem snila o tom, že se stanu zvukařem a budu trávit hodiny u mixážního pultu. Maminčin strach z elektřiny, který mi byl vštípen v dětství, mě však od studia na ČVUT odradil. K tomu moji kamarádi studenti na vysněném oboru, sdíleli hororové historky, jak rupli z elektriky. Situace doma se vyhrotila. S matkou jsme byly na nože. Tak jsem se ve věku 18 let přestěhovala do Londýna. Bodem zlomu bylo, když mi překazila šance na studium alespoň hudební kompozice, což jsem jí nikdy neodpustil.

Moje angličtina se rychle zlepšila a jednoho dne, když jsem šla kolem Morley College v Londýně, jsem objevila, že mají v nabídce kurz s názvem „Zvukový technik pro nahrávací studio.“ Byla jsem nadšená. Někdo se chodil učit anglickou gramatiku a já jsem si podala přihlášku na zvukaře. Po přijímacím pohovoru jsem byla přijata do studia a přišla na první hodinu. Asi po 10 minutách se otevřely dveře a vstoupil týpek, který vypadal přesně jako Trent Reznor. Omluvil se, že se opozdil. Nutno zmínit, že Trent Reznor byl v té době můj největší hudební vzor a idol. Asi 10 minut jsem na něj zírala s otevřenou pusou a přemýšlela, že to přece určitě nemůže být on. Týpek se představil a jeho jméno bylo Jasone. Stali jsme se kamarády, poflakovali jsme se po gotických, starých hřbitovech a pravidelně jsme navštěvovali lokál na Camden Town s názvem The World’s End (Konec světa).

Absolvovala jsem základní i pokročilé kurzy a oficiálně jsem se stala zvukařem. Absolvovala jsem také základní a pokročilé kurzy Sound Sampling (Samplování zvuku). Navzdory mé značné finanční tísni (nebylo to za hubičku) se v roce 1997 všechny mé sny nakonec naplnily. Ale nebylo to na dlouho, protože do mého analogového světa začala pronikat éra nových digitálních technologií.

Mé velmi rychle zastaralé analogové dovednosti se nedlouho poté staly nedostatečnými. Digitál jsem se i z finančních důvodů naučila o dost později, Stále se učím – je to nekonečný proces a vážím si každé jeho minuty. V současné době jsem ponořena do vypilování a studia postprodukce, masteringu a stále se učím vše, co se týká zvukové syntézy a zvukařiny. Pokrok je neúprosný.