Black Bat Records

Alexandre Dumas, můj nejoblíbenější spisovatel, krásně popsal vztah k múze skrze postavu Benvenuta Celliniho v knize Králův klenotník. Určitě nebyl jediný. Múzami se zaobírala i řecká mytologie, nicméně ta je pojala nadpřirozeným způsobem. Ona taková múza se zdá nadpřirozená, když ji umělec potká. Zdánlivě obyčejný člověk s neobyčejným kouzlem a jediný pohled probudí takovou inspiraci, že umělec nestíhá dát formu ani tvar tomu, co v něm zažehne. 

Já jsem svoji múzu, s fascinující esencí Melpomené, Euterpé i Erató v jednom, potkala před téměř 4 lety. Zdánlivě obyčejný muž, který seděl na židli a dělal svoji práci. Jakoby v oparu, kdy nic jiného neexistovalo. Čas najednou plynul jinak a ačkoliv ta chvíle by nebyla ničím nijak významná, tak mě ochromila fascinací. Upřeně jsem zírala na ty oči a kdybych neměla roušku, tak bude vidět, jak civím s otevřenou pusou. Byl ve mě klid, můj mozek zastavil svůj nekonečný shon a bylo ve mě ticho. V tom tichu se něco hnulo. Nešlo uhnout zrakem. Jako bych tam v ten moment nebyla a jenom existoval objekt mojí tvůrčí probouzející se vášně. Zřejmě nemístně jsem sledovala každý ten fascinující pohyb, hloubku těch očí a ta chvíle se mi vryla do paměti, jako by byla vytesána do věčného kamene posvátným písmem. 

Každá skladba a každý obraz je od té doby jenom zoufalým pokusem zachytit ten výraz a zachytit to, co se v ten moment a v každém dalším momentě našeho setkání stalo. Nedotknutelná múza. Jakoby se člověk bál, že se jediným dotykem rozplyne, nebo zevšední to kouzlo. To tvůrčí nevyčerpatelné hnutí nejhlubšího nitra. Pokaždé stejné. Ten nekonečný shon v mojí hlavě ustane, jako když se moře po divoké bouři uklidní a je jako klidné nehybné zrcadlo. Nic jiného neexistuje, jenom moje múza. Jediný moment v mém bytí, kdy neexistuje jiné místo, kde bych byla radši a neexistuje ani minulost, ani budoucnost. Jenom čistá, holá existence. Jeho síla je skutečně nadpřirozená, protože moji hlavu nejde nijak zastavit. Dříve jsem si odpočinula od nekonečného přemýšlení a analýzy jenom v narkóze. Dříve pro mě múza byl jenom pojem na stránkách knihy a v řecké mytologii. 

A tak začala moje vášnivá honba vyjádřit nevyjádřitelné. Zachytit ty monumentální momenty s mojí múzou, kdy každý pokus zvěčnit ten výraz a vyjádřit v hudbě a textech tu atmosféru je sveden na scestí čirou a čistou dokonalostí něčeho, co nejde vyjádřit ani hudbou, ani na plátně. A tak jediné dílo není dost dobré, protože ten prchavý moment lze jenom prožít a je tak vzácný, že ho ani hudbou vyjádřit nejde. Tak se umělec pokouší o další a další díla a nemůže být spokojen. Múza má také neuvěřitelnou moc v tom, že stačí na ni pomyslet v období tvůrčího temna a v ten moment opět a znovu zažehne tu inspirovanou vášeň. Jak může být člověk políben múzou, když v ten moment neexistuje? Rozplyne se ono kouzlo, když přijde dotyk těch nadpřirozených rtů? Odejde ta fascinace, nebo se jeho dílo stane věčným a jeho múza nevyčerpatelným zdrojem tvořivosti? Jak většina textů popisuje múzy v ženském těle… Já jsem potkala tu svoji v těle mužském a žádná slova velkých knih nedělají čest múzám, které člověk jen tak potká, protože nic z toho okamžiku nevyjádří to, co by umělec vyjádřit chtěl.